Vímevíc.cz    

Setup BIOSu

Po proběhnutí POST sekvence se na monitoru objeví velmi dobře známé hlášení Hit Del to Enter Setup (Pro vstup do programu Setup stiskněte klávesu Delete), příp. může být místo Del navrženo jiné tlačítko. Mezi nejčastěji nabízená tlačítka a klávesové zkratky k vyvolání biosu patří Del, Ctrl + Alt + Esc, Ctrl + Esc, Ctrl + Shift + Esc, F1, F2 a další.

Po stisku konkrétní klávesy se vám již konečně ukáže hlavní menu programu Setup v celé jeho kráse. Ovládání probíhá nejčastěji pomocí kurzorového kříže a pomocných kláves Enter a Esc, avšak u BIOSů různých výrobců se toto může, stejně jako všechno ostatní, mírně lišit.

Pro úplnost tedy dodejme, že např. dříve bylo ve velké oblibě k přepínání jednotlivých voleb používat kláves Page Up a Page Down, zatímco nyní si většinou pouze vyberete položku, jež chcete editovat, stisknete Enter a požadovanou úpravu si vyberete z nově zobrazeného menu.

Aby toho zmatku nebylo málo, je ještě třeba říci, že u některých počítačů se můžete setkat s ovládáním Setupu z menu umístěném v horní části obrazovky, jehož jednotlivé položky se po aktivaci nabídky rozbalí směrem dolů. Takové ovládací prostředí se pak často označuje termínem Svislý Setup a používá ho třeba MB Asus M2N-E.

hlavní obrazovka programu Setup

V Setupu se můžete setkat také s mnoha dalšími položkami. S jakými, to závisí opět jen a pouze na výrobci základní desky a též samotného BIOSu. Navzdory tomu se zde pokusím některé nejběžnější ozřejmit:

Standard CMOS Setup (Standard CMOS Features, Main) - v této nabídce lze nastavovat ty nejzákladnější hodnoty - měnit čas a datum, rozhodovat o instalaci disketové mechaniky, nastavovat IDE a SATA zařízení nebo kontrolovat systémové informace.

Advanced BIOS Features (BIOS Features Setup, Boot) - toto menu slouží k nastavování pokročilejších parametrů základní desky. Rozhodnutí o pořadí bootování, o vypnutí či zapnutí vyrovnávacích cache pamětí nebo Hyper-Threadingu tak provedete právě tady.

Advanced Chipset Features (Chipset Features Setup, Advanced) - jedna z nabídek, ve které můžete ovlivnit nejdůležitější parametry základní desky. Pokud tedy budete někdy chtít nastavit časování pamětí (není-li koncentrováno ve speciálním menu, viz. dále), zapnout "kešování" BIOSu či paměti grafické karty nebo třeba změnit velikost sdílené paměti, pak zavítejte rovnou sem.

Power Management Setup (Power) - v tomto menu můžete ovlivňovat různá šetření energií. Nejdůležitější položky této obrazovky jsou bezesporu ACPI StandBy State (nastavení režimu ACPI) a WakeUp Event Setup (rozhodnutí o tzv. budících událostech).

Integrated Peripherials (Advanced) - nastavení způsobu práce s integrovanými zařízeními na základní desce. Toto je tedy to menu, ve kterém budete činit rozhodnutí o používání portů COM, LPT či USB, zapínat podporu RAID polí, infračerveného portu apod.

PNP/PCI Configuration (PCIPnP, Advanced, Miscellaneous Control) - nabídka používaná především k určení systémových zdrojů různým zařízením (typicky IRQ).

Frequency/Voltage Configuration - menu sloužící především ladičům výkonu. Lze v něm ovlivnit voltáž pamětí, sběrnic nebo procesoru, měnit jejich frekvence a mnoho dalšího.

Tato nabídka se může jmenovat různě. Téměř každý výrobce, s jehož základní deskou jsem se dosud setkal, ji měl jinak označenu.

Pro úplnost podotýkám, že hledaná nabídka se někdy může (ač úplně nesmyslně) jmenovat jinak i u stejného výrobce.

PC Health Status (HW Monitor) - nabídka, ve které můžete jednoduše sledovat všechny důležité parametry jako je např. rychlost ventilátorů, napěťové hladiny jednotlivých napájecích větví nebo teploty na nejdůležitějších komponentách počítače. Také tady můžeme nastavit, jak se má systém zachovat po prvním otevření skříně počítače nebo třeba poštelovat inteligentní řízení otáček ventilátorů.

High Performance Defaults (Load Optimized Defaults, Top Performance) - nastavení agresivních hodnot všem komponentám základní desky.Nastavení tohoto továrního nastavení ale může být velmi ošemetné - některé motherboardy jej nemusejí ustát a mohou začít vykazovat nestabilitu, v jiných případech se PC nebude chtít třeba ani zapnout.

opravdu chcete zavést agresivní hodnoty?

Load Setup Defaults (Load Fail-Safe Defaults) - jedna ze záchranných brzd, která je poskytována výrobcem základní desky. Po její aktivaci se nastaví základní a tedy i bezpečné hodnoty. Pokud něco někde pokazíte, tímto to můžete napravit.

Oba druhy Default hodnot bývají uloženy společně s vlastním programem BIOSu v ROM čipu na základní desce.

CMOS Reloaded - velmi užitečné menu, kterým disponují základní desky DFI. Díky této funkci, jež tolik připomíná herní taktiky některých vychytralých jedinců, si budete moci uložit různá schémata nastavení BIOSu a později jej opět načísti ze zálohy. A protože se jedná o celkem obsáhlou a důležitou obrazovku, budu se jí věnovat v příští kapitole, speciálně zaměřené na řešení nejrůznějších chyb.

Set Supervisor Password - určení hesla, které bude vyžadováno pro korektní práci v Setupu příp. pro samotné spuštění PC.

Set User Password - v dialogu, který se zobrazí po aktivaci této položky, zadáváte uživatelské heslo, které lze opět použít jak k ochraně proti neoprávněnému přístupu do menu Setupu, tak pro zapnutí počítače. Pokud ale zadáte dané heslo pro vstup do programu Setup, nebudete moci měnit žádná nastavení kromě opětovné změny tohoto hesla.

Oblast ochrany nastavíte v Advanced BIOS Features. U svislého Setupu se konfigurace přístupových hesel provádí v menu Security.

IDE HDD Auto Detection - některé, především starší, motherboardy neměly položky k nastavení pevných disků umístěny v Standard CMOS Setup, nýbrž v hlavní nabídce Setupu. Po aktivaci této položky tak dojde k vyhledání všech připojených pevných disků. Samozřejmostí přitom je jejich automatickém nakonfigurování.

Desky některých specifických výrobců mohou mít několik položek v hlavním menu navíc. Například motherboardy od Gigabytu s integrovanou podporou Dual BIOSu mají v Setupu ještě položku sloužící k definování jeho parametrů - Dual BIOS/Q-Flash. Za všechny jmenujme např. vlastnost Boot From:, ve které specifikujeme, z kterého čipu má být BIOS načten.

Naproti tomu desky Asusu disponují obrazovkou Tools, které v sobě zahrnuje další položky s jejichž pomocí se dá takováto základní deska donutit, aby fungovala např. jako budík (počítač se v určitý čas sám zapne a začne přehrávat hudbu z CD).

výborná vychytávka s názvem ASUS Music Alarm

Ještě je třeba dodat, že velice staré modely základních desek z menu Setupu dokázaly spouštět i tzv. nízkoúrovňové formátování pevného disku (Low Level Format, LLE). To se ale postupem času vytratilo a posledními disky, u který se LLE prováděl, měly řádově několik desítek megabajtů (např. prehistorické MFM).

U dnešních disků se již skutečné formátování nízké úrovně neprovádí a ani není výrobci doporučováno. Pouze je možno disku, s pomocí speciálních nástrojů, říci, aby podezřelé a vadné sektory namapoval do jeho záložní oblasti. Snad snahou o odlišení od formátování vysoké úrovně se právě pro tuto operaci chybně vžilo označení LLE. Nesprávné označování podporují i samotní výrobci - v některých jejich aplikacích pro konfiguraci RAID polí, tak můžeme stále nalézt volbu pro provedení Low Level formátu.

Low Level Format je prováděn výrobcem pevného disku ihned po jeho fyzickém vytvoření. Během průběhu formátu jsou označeny začátky a konce stop, dále začátky a konce všech sektorů, které jsou následně zaplněny zkušebními daty. Nakonec jsou data zkonrolována testovacím programem. Z uvedeného je jasné, že tento typ formátu má obrovskou zásluhu na celkovém využití disku.

Pokud tedy máte v BIOSu tuto položku (což rozhodně nepředpokládám :) ), raději s ní moc neexperimentujte. Není totiž žádným problémem si pevný disk nevhodným použitím LLF zničit.

Při formátování z Windows nebo jiného operačního systému se jedná o operaci High Level Format neboli formátování vysoké úrovně. Tato operace inicializuje požadovaný diskový oddíl a vytvoří na něm požadované logické struktury - zapíše se Master Boot Record (MBR), Partition Table (PT), Boot Sector (BS). Nesmíme také zapomenout, že nakonec dojde k vytvoření požadovaného systému souborů (FAT, NTFS, linuxový ReiserFS a mnohé další).

Nyní již zbývá pouze zmínit položky Save & Exit Setup a Exit Without Saving, které zcela určitě není třeba dlouze představovat. Obě volby slouží k ukončení práce s programem Setup a restartování systému. Po aktivaci první z nich navíc i uložíte "napáchané" změny.

Nahoru