Vedle Hrušínského zářila, ale celé natáčení probrečela. Ani matka této známé herečce nedokázala pomoct

Herecká profese má své kouzlo i stinné stránky. Diváci vidí sebevědomé a neporazitelné hrdiny, ale za kamerou se mnohdy skrývá člověk, který bojuje s vlastními limity. Natáčení bývá psychicky i fyzicky vyčerpávající a pro mladé herce bez zkušeností může být celé dobrodružství spíš zkouškou odolnosti než splněným snem. Občas přijdou i chvíle, kdy se před objektivem derou slzy – a ne nutně kvůli roli.

Zář reflektorů, rozhovory, obdiv publika. To je jen jedna strana mince. Ta druhá často znamená překonat vlastní stud a dělat věci, které jsou nepříjemné nebo proti přirozenosti. Své o tom ví i česká herečka, která se k první velké roli dostala ještě jako studentka konzervatoře. Jemná a nezkušená dívka tehdy musela zvládnout natáčení, jež ji stálo mnoho sil, a přesto díky tomu vznikl film, který má mezi diváky stále své pevné místo.

Od konzervatoře až na televizní obrazovky

Veronika Jeníková, rodačka z Prahy, přišla na svět 4. června 1964. K herectví ji to táhlo už od dětství, a tak bez váhání nastoupila na pražskou Státní konzervatoř, kde studovala hudebně-dramatický obor. Diplom si převzala v roce 1984, ale o svou budoucnost se strachovat nemusela. Její kariéra byla rozjetá už během studia.

Ve druhém ročníku ji režisér Karel Kachyňa obsadil do hlavní dívčí role ve filmu Pozor, vizita! Po škole nastoupila do kladenského divadla a od roku 1987 se stala součástí souboru Městských divadel pražských. Po dvou desetiletích se rozhodla pro volnou nohu a dodnes hraje například v Divadle na Jezerce nebo s Divadelní společností Háta. Z filmů ji diváci znají třeba z Bony a klid 2, Rozpuštěný a vypuštěný nebo Zdivočelá země. V posledních letech je její tvář spjatá hlavně s rolí Vendulky z populárního seriálu Ordinace v růžové zahradě.

Hořká komedie, která zasáhne

První filmová zkušenost Jeníkové přišla nečekaně brzy, a to v době, kdy seděla ve školních lavicích. Kachyňa ji obsadil do Pozor, vizita!, psychologické tragikomedie z roku 1981 zasazené do nemocničního prostředí šedesátých let. Děj sleduje starého tuláka Prepsla, kterého nakonec ztvárnil Rudolf Hrušínský, ačkoli původně byl v plánu Vladimír Menšík. Kachyňa ale usoudil, že Hrušínského cit pro tragikomické role se k postavě hodí víc.

Prepsl je osamělý poutník s neotřesitelným souborem vlastních morálních zásad. Ze začátku se těžko vyrovnává s izolací na infekčním oddělení a několikrát se pokusí utéct. Postupem času ale nachází cestu k ostatním pacientům i k personálu. Film se dotýká témat smyslu života a hledání vnitřní rovnováhy v situacích, které člověk nemůže změnit – i proto má dodnes v české kinematografii silnou pozici.

Slzy a nervy před kamerou

Když Jeníková točila svou první velkou roli, bylo jí teprve sedmnáct. Největší výzvou nebyla herecká práce samotná, ale scéna, v níž se měla objevit úplně nahá. Pro mladou dívku to byla noční můra. Snažila se natáčení vyhnout, dokonce předstírala nemoc, a prosila maminku, aby režiséra přesvědčila k ústupku. Ta se za ni dvakrát přimluvila, ale Kachyňa trval na svém. Jediným kompromisem bylo, že intimní scéna přijde na řadu až úplně na konci natáčení, aby měla herečka čas se s tím smířit.

Tehdy to pro ni byla obrovská psychická zátěž a zkušenost, která ji dokázala rozplakat. Dnes se k ní však vrací s nadhledem a úsměvem a moc dobře ví, že právě tento film odstartoval její úspěšnou kariéru. Zda by bez oné náročné scény šla její herecká dráha jiným směrem, zůstane už jen otázkou pro fantazii.