Psi nejsou univerzální domácí spotřebič, který zapnete a on poslušně funguje na jeden program. Každé plemeno si do bytu i života přináší vlastní „software“ – kombinaci povahy, potřeb a zvyků, které buď trefíte, nebo minete. Když se trefíte, vznikne krásné partnerství. Když minete, přicházejí konflikty, rozčarování a často i rozkousaná pohovka.
A právě tady vzniká škatulka „problematická plemena“. Ne proto, že by to byli zlí psi, ale proto, že kladou vyšší nároky na zkušenosti, čas a respekt. Jak to vypadá v praxi u tří charismatických hvězd seversko-asijské ligy – akity inu, aljašského malamuta a čau-čau?
Akita inu: samostatná osobnost s vlastní hlavou
Akita bývá oddaná rodině, ale zároveň je výrazně samostatná a může působit až rezervovaně vůči cizím lidem i psům. Potřebuje proto klidné, sebevědomé vedení a zkušeného člověka, který nepodléhá emocím. Akita je ve zkratce silně loajální, avšak tvrdohlavá a pro začátečníka nemusí být ideální volbou.
Důležitá je trpělivá socializace a důsledný, ale férový trénink. Hrubosti akity nesnášejí – a to platí dvojnásob ve vztahu k dětem – proto žádné rvačky o hračky, žádné tahání za uši, vždy dohled dospělého a učení dětí respektu k prostoru psa.
Aljašský malamut: krásný silák, který nesnáší nudu
Malamut je fotogenická hora chlupů a síly. Jako historický tahoun saní má výdrž, která zahanbí nejednoho běžce. Proto potřebuje každý den hodně pohybu a zaměstnání; jinak začne vymýšlet vlastní program – a ten málokdy potěší.
Z nudícího se malamuta se rychle stává kreativní „rekonstrukční technik“: hloubí krátery na zahradě, žvýká nábytek a testuje, co všechno vydrží sádrokarton. Prevence je jednoduchá – dlouhé procházky, tahací sporty, hlavolamy a práce nosem.
Čau-čau: pes s kočičí duší
U čau-čauů se často mluví o kočičí povaze. Jsou důstojní, samostatní a nebývají přehnaně mazliví – spíš si přijdou pro kontakt, když chtějí oni. Vůči cizím lidem bývají rezervovaní a potřebují citlivé vedení bez fyzických trestů.
A jak je to s dětmi? Čau-čau většinou moc neocení divoké honičky, přeskakování a mačkání. Pokud ve vaší domácnosti vládne školkové tempo, opravdu dobře zvažte, jestli tu vás bude toto plemeno bude šťastné – nebo raději vyberte tolerantnějšího parťáka. I tady platí, že socializace od mládí a jasná pravidla dělají zázraky.
Co mají tahle tři plemena společné
Všechna tři mají silnou osobnost a očekávají respekt. U akity je to důsledné a klidné vedení bez přetlačování, u malamuta neutuchající potřeba pohybu a práce, u čau-čau požadavek na hranice a prostor. Společným jmenovatelem je trénink založený na odměnách, každodenní mentální i fyzické vybití a trpělivá socializace v různých situacích.
V praxi to znamená jednoduché návyky: vodítko a dlouhá procházka místo krátkého venčení kolem domu, hlavolamová krmítka, čichací hry, pravidelné tréninkové minilekce a hlavně – nastavení domácích pravidel pro děti i dospělé. Když se tyhle potřeby ignorují, problémem nejsou špatné geny, ale naše očekávání.
Kdo by po nich měl sáhnout – a kdo ne
Akita si sedne s klidem a rozhodností. Jste-li začátečník a hledáte středně aktivního parťáka na gauč, poohlédněte se jinde. Malamut patří k lidem, kteří milují dlouhé výšlapy, kolo, běžky a nevadí jim mokré boty. Čau-čau bude nejšťastnější tam, kde se žije spíš poklidně a kde se respektuje osobní prostor – a kde se nečeká plyšový medvěd pro malé děti.
Závěrem
Problematická plemena nejsou problémem sama o sobě. Problém bývá, když po nich sáhneme jen srdcem a bez přípravy. Kdo si předem nastuduje povahy, nastaví férová pravidla, zavede každodenní pohyb a naučí děti ke psům přistupovat s respektem, ten získá jedinečné parťáky – hrdé, krásné a loajální. A to je férový obchod pro obě strany.
Zdroje: thesprucepets.com, dogster.com, thekennelclub.org.uk, akc.org, dailypaws.com, youtube