Setkání v parku, které se zdálo být jen náhodou, otevřelo otázku, o níž se často mlčí – dětský hlad. Přináší příběh malé holčičky i pohled na realitu rodin, které bojují o každý oběd. Je i o tom, jak fungují dotované školní obědy a proč je důležité, aby žádné dítě nezůstalo stranou.
Eva si šla jen pročistit hlavu. Bylo sychravo, park byl prázdný, listí leželo ve vlhkých hromadách. Sedla si na lavičku, přetáhla si šálu přes bradu a chvíli jen poslouchala, jak kapky kloužou po větvích.
Pak ucítila dotek. Jemný, ale pevný. Otočila se a uviděla holčičku – sotva šestiletou, s rozcuchanými vlasy a obličejem špinavým od slz i bláta. Dítě stálo tiše, jen pohyb rtů napovídal, že něco říká.
„Hlad,“ vydechla dívka, jako by to byla modlitba. „Hlad.“
Eva ztuhla. Nikdo další v okolí nebyl. Vytáhla z batohu tatranku a láhev vody, dívce je podala. Ta se na chvíli rozesmála – úlevně a plaše. Chvíli na to se objevil muž, který tvrdil, že o dítě se stará, že si jen odběhla. Eva odešla domů, ale obraz holčičky a to jediné slovo jí zůstaly v hlavě jako trn.
Dětský hlad je tichý
Možná to byla náhoda. Možná holčička nezůstala hladová dlouho. Ale příběh má mnoho podob a ne všechny končí šťastně. Podle statistických údajů žije v Česku téměř deset procent domácností na hranici příjmové chudoby. Nejzranitelnější jsou samoživitelé, rodiny s více dětmi nebo ty, které zasáhne náhlý propad příjmů. V takových rodinách se často řeší dilema: zaplatit nájem, energie – nebo obědy ve škole?
Hlad dítěte nebývá tak nápadný jako špinavé oblečení. Pozná se spíš podle toho, že se dítě nedokáže soustředit, že je ve třídě unavené a podrážděné. Učitelé to vidí, ale často nemají možnost pomoci jinak než doporučením na sociálku nebo charitu.
Školní jídelna jako záchranná síť
Naštěstí existují programy, které se snaží pomoci. „Obědy pro děti“ nebo „Obědy do škol“ hradí jídlo žákům, jejichž rodiče na něj nemají. Díky nim mají tisíce dětí jistotu, že alespoň jednou denně dostanou teplé jídlo. Kraje i stát do těchto programů dávají desítky milionů korun.
Novinkou je i možnost, aby si děti mohly donést vlastní jídlo do školní jídelny a najedly se tam spolu s ostatními. Možná drobnost, ale pro dítě to znamená, že nemusí sedět samo na chodbě a vysvětlovat spolužákům, proč „nejí školní oběd“.
Co se za tím skrývá
Hladem trpí nejen tělo, ale i psychika. Dítě, které ví, že rodina na obědy nemá, se často stydí. Necítí se stejně jako ostatní. Často se také vzdává kroužků a výletů, protože peníze chybí i tam. Z dlouhodobého hlediska se to podepisuje na zdraví i na šancích uspět ve škole.
Pomoc ale naráží na byrokracii a někdy i na to, že rodiče se bojí o podporu žádat – nechtějí být „ti sociální“. Odborníci proto zdůrazňují, že nestačí jen peníze, ale i aktivní práce škol a obcí, které by měly rodiny oslovovat a vysvětlovat, že na pomoc mají nárok.
Eva a její otázka
Eva si od té doby v parku nesedla. Chodí tudy jen rychle, protože pohled na lavičku ji píchne u srdce. Přemýšlí, co se s holčičkou stalo. Jestli se najedla. Jestli dnes chodí do školy a směje se s ostatními u stolu v jídelně.
Možná je to jen jeden malý příběh. Ale připomíná, že za statistikami, čísly a paragrafy jsou skutečné děti. A že stačí málo – dotace na obědy, včasná pomoc, lidský zájem – aby jediné slovo, které vysloví, nebylo „hlad“.
Zdroj: novinky.cz, idnes.cz, PAQ Research