Jsem učitelka a se svou mzdou nemohu vystačit. Musím chodit na pokladnu a přivydělávat si peníze

Když si před patnácti lety vybírala, čím se bude živit, neřešila platy ani prestiž. Chtěla prostě učit. Už na střední škole měla jasno, že ji baví práce s dětmi, že má trpělivost a umí vysvětlovat i ty nejobtížnější látky tak, aby je pochopil i ten, kdo jinak z matematiky nebo češtiny jen zoufale kouká do lavice.

„Vždycky jsem měla pocit, že učitelé mají smysl. Že jsou pro děti někdo, kdo jim otevře dveře k dalšímu životu,“ říká. Jenže dnes, když se vrací domů po dvanáctihodinové směně, z nichž část strávila na pokladně v supermarketu, si není jistá vůbec ničím. Je jí čtyřicet a učí na základní škole druhý stupeň. Děti má ráda, kolektiv na škole je slušný.

Ale peníze? „Když jsem začínala, byla mzda nízká, ale říkala jsem si – časem to bude lepší. Přišly sliby, tabulkové navýšení, a stejně se nestalo nic, co by mi opravdu změnilo život,“ vysvětluje. Dnes jí na účet chodí něco málo přes dvacet tisíc čistého. Z toho zaplatí nájem, poplatky, jídlo a už jí zůstane sotva pár stovek. Do toho oblečení, boty, léky. Když se něco pokazí, třeba lednice, auto, tak si musí půjčit. „Víte, člověk si myslí, že učitel má stabilní práci. To možná jo, ale stabilně bídně zaplacenou.“

Ze své výplaty zoufalá žena nevystačí

Před dvěma lety začala hledat brigádu. Ne kvůli nějakému luxusu, ale protože jí na běžný život přestalo stačit. Zkoušela hlídat děti, doučovat, ale poptávka byla malá a časově to nešlo skloubit se školou. Nakonec vzala práci, kterou by ještě před pár lety považovala za nemožnou – pokladní v supermarketu. „Říkala jsem si, že učitelka za kasou, to je degradace. Ale teď už to vidím jinak. Degradující je spíš to, že učitel musí na kasu, aby zaplatil složenky.“

Brigádu má čtyři večery v týdnu a sobotní dopoledne. Domů se tak často vrací až po deváté večer. Ráno vstává v šest, aby stihla být včas ve škole. „Je to kolotoč, ze kterého se nedá vystoupit. Po škole rychle domů, převléct se, něco málo sníst a jedu na druhou směnu. O víkendu žádný odpočinek, prostě do práce. Nedávno jsem se přistihla, že už ani nevím, kdy jsem naposledy jen tak seděla s knížkou.“ Často ji lidé litují. Nebo se diví, že s vysokoškolským titulem stojí za kasou.

Občas to slyší i od zákazníků. „Jedna paní se mě ptala, jestli to mám jako koníček. Smála jsem se, ale uvnitř mě to bodlo. Vysvětlovat někomu, že jinak bych neměla na nájem, je strašně ponižující.“ Co ji drží nad vodou, jsou děti. Ve třídě má několik žáků, kteří se dřív potáceli na hraně propadnutí a dnes mají slušné známky. „Když vidím, že se někomu podaří něco, o čem si myslel, že to nikdy nezvládne, mám pocit, že to má smysl. Jenže to nevykryje účty.“

Musí si chodit přivydělávat a zoufale nevystačí

V poslední době začala přemýšlet, jestli má cenu takhle pokračovat. „Učit bych chtěla pořád, ale ne za cenu toho, že se mi rozpadne zdraví. Bolí mě záda, mám vysoký tlak a jsem pořád unavená.“ Peníze, které si vydělá na pokladně, jí pomáhají přežít. Není to žádná závratná částka – pár tisíc měsíčně.

Ale pro ni je to rozdíl mezi tím, jestli může zaplatit vše včas, nebo se propadne do dluhů. „Bez té brigády bych byla tam, kde spousta lidí končí – v exekuci. A to nechci. Takže radši budu dělat dvě práce a spát pět hodin denně.“ Co ji trápí možná ještě víc než únava, je pocit, že stát o tomhle všem ví, ale nic se neděje. „Nejsem jediná. Vím o kolegyni, která o prázdninách uklízí kanceláře. Další kolega dělá v noci ostrahu. Máme mezi sebou lidi, co doučují cizí děti jen proto, aby mohli koupit dárky svým vlastním. A pak slyšíme, jak jsme přece placení dobře. To je výsměch.“ Někteří lidé jí radí, ať školství opustí. Najít si něco lépe placeného. Změnit obor už teď nechce. Ale sní o tom, že se jednou bude moci živit jen učením.

Že nebude muset po odpolední poradě běžet na autobus, aby stihla směnu na kase. „Kdybych měla plat, který pokryje základní potřeby a něco málo navíc, byla bych spokojená. Nepotřebuju jezdit na dovolené u moře. Ale chci mít možnost koupit si nové boty, když se mi rozpadnou, aniž bych musela počítat, jestli pak zaplatím plyn.“ Občas se přistihne, že si představuje, jaké by to bylo, kdyby učitelé opravdu byli vážení a dobře placení, ale i tak ráno vstane a znovu jde do té samé práce.