Chtěla si užít luxusní Egypt. Po příjezdu ji ale čekalo peklo a podmínky jak z hororu.
Foto: Shutterstock
Když jsem si v lednu rezervovala svou vysněnou dovolenou, měla jsem před očima obrázky z katalogu – nekonečně modré moře, bazén obklopený palmami, bohaté bufetové stoly a elegantní pokoj s výhledem na pláž. Po několika náročných měsících v práci jsem se těšila, že vypnu, načerpám síly a konečně si dopřeji trochu luxusu.
Vybrala jsem si pětihvězdičkový resort v Egyptě, který cestovní kancelář popisovala jako oázu klidu s prémiovým servisem. Cena nebyla zrovna lidová, ale říkala jsem si, že jednou za čas si to zasloužím. Jenže už při příjezdu se moje představy začaly rozpadat jako domeček z karet. Na místo klimatizovaného lobby plného květin nás autobus vysadil před budovou obehnanou lešením. Místo přivítání drinkem nás uvítal hluk vrtaček a všudypřítomný prach.
Recepce byla provizorně přesunutá do rohu haly, kde seděla jedna znuděná recepční, která jen mávla rukou směrem k formulářům. Když jsem se zmínila, že jsme přijeli do staveniště, jen pokrčila rameny: „Rekonstrukce. Hotovo za dva měsíce.“
Zaplatila jsem luxus, přijela do staveniště
Pokoj, na který jsem se těšila nejvíc, byl studenou sprchou, a to obrazně i doslova. Místo elegantního interiéru s novým nábytkem mě čekaly oprýskané stěny, chybějící dveře na balkon a v koupelně rezavé kohoutky. Když jsem otočila kohoutkem, nevytekla ani kapka vody. Okamžitě jsem běžela zpět na recepci, ale odpověď byla stejná: „Technický problém. Možná zítra.“
První den jsem se snažila nepropadat panice. Říkala jsem si, že třeba aspoň venkovní prostory zachrání situaci. Jenže bazén, který měl být chloubou resortu, byl vypuštěný a obklopený dělníky v oranžových vestách. Pláž byla sice jen pár minut chůze, ale cesta k ní vedla přes stavební materiál a hromady suti. I tam mě čekalo zklamání. Lehátka byla polorozbitá a bar, který měl nabízet koktejly, byl zavřený z provozních důvodů.
Jídlo, další slibovaná perla resortu, nebylo o moc lepší. Místo bohatého bufetu s egyptskými specialitami se podávala jednoduchá strava. Suché pečivo, pár plátků sýra a rýže s kuřecím. Vše bez chuti a bez špetky snahy. Personál působil unaveně a otráveně, jako by věděl, že tady už dávno o žádný luxus nejde.
Nikdo semnou nechtěl mluvit
Po dvou dnech frustrace jsem se rozhodla kontaktovat cestovní kancelář. Popsala jsem situaci a poslala fotky staveniště, rozkopaných chodeb i koupelny bez vody. Odpověď byla stručná: „Dle našich informací probíhá v hotelu plánovaná rekonstrukce, o které byli klienti informováni.“ To byla pro mě novinka. Při koupi zájezdu nikdo nic takového nezmínil. Když jsem se snažila dovolat spravedlnosti, bylo mi doporučeno užít si okolní pláže a neřešit detaily.
Jenže ty detaily mi kazily každou minutu dovolené. Voda tekla nepravidelně, a to jen studená. Sprchování se tak stalo krátkou, nepříjemnou záležitostí. Staveniště bylo slyšet od rána do večera, takže o klidném spánku nemohla být řeč. A i když jsem se snažila trávit čas mimo hotel, vědomí, že jsem zaplatila za luxus, a místo toho dostala polorozpadlý areál, mě neustále hlodalo.
Ostatní hosté na tom nebyli lépe. Potkávala jsem rodiny s dětmi, které si zoufaly, že nemají kde trávit čas, protože bazén i herní koutek byly mimo provoz. Starší pár z Německa se dokonce rozhodl odjet po třech dnech, i když to pro ně znamenalo ztrátu peněz. Všichni jsme se shodli, že cestovní kancelář zatajila zásadní informace.
Po návratu domů jsem se pustila do reklamace. Přiložila jsem desítky fotografií a videí, které jasně ukazovaly realitu, a to prach, hluk, rozkopané chodby, netekoucí vodu. Po několika týdnech mi cestovní kancelář nabídla částečné odškodnění. Částka však byla směšná ve srovnání s tím, co jsem zaplatila a jaké nepohodlí jsem musela snášet.