„To je ale směšná výplata,“ uchechtl se nováček. Za týden jsme mu ukázali, kdo vlastně jsme

Když se k nám do týmu přidal nový kolega, nikdo netušil, že to bude jízda plná nepochopení, přezíravosti a rychlého konce. Stačila jedna poznámka o penězích – a všechno bylo jinak.

„To je ale směšná výplata,“ uchechtl se ten nový. První den v práci, první společný oběd a on už měl potřebu komentovat tabulkový plat, který jsme všichni dostávali. Byla to chvíle, kdy u stolu ztichlo i to jinak hlučné rádio. Ne že bychom byli na výši – všichni jsme věděli, že naše práce není zrovna zlatý důl. Ale nikdo z nás neměl potřebu se tomu posmívat. Dělali jsme ji s respektem. Kvůli lidem. Kvůli smyslu. A možná i kvůli jistotě.

Ten kluk – říkejme mu třeba Petr – měl sotva dvacet. Nastoupil po škole, nadšený, s čerstvým diplomem a hlavou plnou ideálů. Jenže už od prvních hodin dával jasně najevo, že se mezi nás nehodlá zařadit. Místo zaučování si ťukal do mobilu, mračil se nad tím, co všechno „musí dělat“ a sarkasticky komentoval i práci lidí, kteří tam byli o dvě dekády déle.

Když mu starší kolegyně nabídla pomoc, jen mávl rukou: „Tohle zvládnu i poslepu.“ Nezvládl. Zmatky, chyby, nedodržování postupů. Ale i přes opakovaná upozornění jakoby neslyšel. Po týdnu se začal vyptávat, jak to tu vůbec můžete vydržet za tyhle prachy. Nikdo mu neodpověděl. Protože co bys měl říct člověku, který ještě ani nezačal a už má plnou pusu pohrdání?

V pátek odpoledne se zvedl ze židle, hodil na stůl přístupovou kartu a prohlásil, že tady ztrácí čas. Vedoucí mu popřála hodně štěstí a my ostatní si vyměnili pohledy, které říkaly jediné: tahle kapitola je za námi.

Nebyl to první ani poslední nováček, co přišel a odešel. Ale něco na tomhle příběhu zůstalo – připomínka toho, jak snadné je zničit mosty dřív, než na ně vůbec vkročíš. Peníze nejsou všechno. A respekt si za ně nekoupíš. Obzvlášť tam, kde se pracuje srdcem.